Tahle situace nepotkala tatu (A. Goldflama) a jeho kluka (J. Poláška) poprvé. Vždyť už do jeskyní s nimi kdysi vyrazila trojice mírně nezvedených synků. A tentokrát jich bude ještě o jednoho víc: na výlet za houbami se vydává i jejich malá sestřička. Mykolog Jan Holec je naštěstí na houbařské výpravy s hyperaktivními dětmi zvyklý a vezme to jako příležitost poučit drobotinu o tom, jaký význam mají houby pro celý lesní ekosystém. Hned první houba, kterou v kopřivách nalezne, patří k našim nejvzácnějším - pavučinec olšový je zapsán do červené knihy ohrožených druhů. Na tomto druhu Jan Holec objasní nejen celou problematiku mnohdy zákeřně jedovatých pavučinců, ale udělá základní exkurs do role, kterou houby v přírodě zastávají.

Soutěsky na Kokořínsku jsou navíc co se hub týče nesmírně rozmanité. Tento fakt zase Jan Holec použije jako praktický příklad toho, co se rozumí pod pojmem biodiverzita a k čemu je její zkoumání dobré. Dojde pochopitelně i na nálezy hub velmi dobře použitelných v kuchyni. Vévodit mezi nimi bude čirůvka fialová, méně známá, přesto však prakticky nezaměnitelná houba, která je sice v syrovém stavu jedovatá, ale po pečlivé tepelné úpravě patří k delikatesám podzimního lesa. Jen říjnové počasí je značně rozmarné. Po dlouhém suchu přijde uprostřed houbařské výpravy prudký déšť. Pískovcové skály jsou naštěstí provrtány umělými jeskyněmi, takže přístřeší pro závěrečné vaření se snadno najde. A dnešní chod? Klasická smaženice vytvořená výhradně ze směsi čirůvek a václavek!

Pavučinec olšový
Při natáčení v nádherných pískovcových údolích v okolí hradu Kokořín jsme nacházeli tento drobný pavučinec po stovkách. Při tom je to jedna z našich ohrožených hub – její ústup souvisí s mizením jejich přirozených stanovišť – původních olšin kolem potoků na písčitých půdách. Jedná se o drobnou houbu s typicky (pro pavučince) narezlým výtrusným prachem a hnědě rezavým kloboukem o velikosti zhruba 1–3 cm. Na noze a lupenech lze podobně jako u ostatních pavučinců pozorovat drobnou pavučinku, ve stáří se měnící v jednotlivá vlákénka přichycená na třeni. Je to houba, na kterou běžný houbař narazí jen málokdy, mj. také proto, že jí svědčí růst v kopřivovém podrostu.

Praktičtí houbaři by ostatně neměli sbírat žádné pavučince – celý rod není dostatečně dobře prozkoumán a ještě před několika desítkami let byl v atlasech např. pavučinec plyšový uváděn jako jedlá houba, ačkoliv se jedná o jednu z našich nejzákeřnějších jedovatých hub. Jed pavučince plyšového (a i některých dalších pavučinců) totiž působí na ledviny, ale otrava se projevuje až po několika dnech, občas i týdnech. A vzhledem k tomu, že jedlé i jedovaté pavučince jsou snadno zaměnitelné, je lepší se houbám s rezavým výtrusným prachem a pavučinkou prostě vyhnout!

Čirůvka fialová
Tato čirůvka patří mezi neprávem opomíjené houby našich podzimních lesů, roste prakticky až do prvních mrazíků. Mnohé houbaře zřejmě odrazuje její pronikavá fialová barva, která působí od pohledu jedovatě. Syrová čirůvka fialová je skutečně jedovatá – její jed rozkládá červené krvinky – jedná se však o typický termolabilní jed, který zcela odstraníme důkladnou tepelnou úpravou. Proč vůbec jíst potenciálně nebezpečnou houbu, může se divit laický houbař? Čirůvka fialová je chuťová delikatesa, která skvěle funguje zejména v tradičních jídlech, jako je obyčejná houbová smaženice. Kombinovat se dá velmi dobře i s václavkami.

Čirůvka fialová je statná lupenatá houba, její klobouk může mít až kolem 15 cm v průměru, voní jemně parfémově nasládle. Zvlášť pokud vás na tuto houbu upozorní zkušený mykolog a ukáže vám několik exemplářů, nebudete mít s její identifikací velké problémy – v pozdním podzimu je tato čirůvka jen obtížně zaměnitelná za jiné druhy. Splést si ji nejspíše můžete s čirůvkou dvoubarvou či modrošedou, což jsou však také jedlé houby, a za některé modře zbarvené pavučince, které jsou však také neškodné.

Hnojník obecný
Bílé plodnice hnojníku obecného, které najdeme v trávě podél cest, zejména na místech, kde bylo dobře pohnojeno, si může nezkušený houbař splést s mladou bedlou. Tvar hnojníku je však výrazně vertikální a jeho klobouk se nikdy nerozvine jako u bedel. Starší exempláře se začnou samy rozkládat – tento podivuhodný proces je velmi důležitý pro rozmnožování houby – zatímco u jiných druhů dochází k rozprašování výtrusů, výtrusy hnojníku se šíří v kašovité černé hmotě, do které se celá houba doslova rozteče. Mladé exempláře jsou však jedlé a skvěle se dají společně s bedlami upravit na krémovou bramboračku! A jedna rada na závěr – některé druhy hnojníků (např. hnojník inkoustový) obsahují látky, které se neslučují s požíváním alkoholu!

Šupinovka spáleništní
Houby mají výraznou kolonizační funkci. Jsou jedním z prvních organismů, který dokáže ve velkém osídlit nehostinná místa, mezi něž mohou patřit i spáleniště. Šupinovku spáleništní můžeme v lese najít po stovkách kusů zejména na místech, kde bylo před rokem až dvěma páleno klestí a pařezy. Má polokulovitý, ve stáří rozložený klobouk okrové až rezavě oranžové barvy, roste jednotlivě i v trsech. Kvůli své trpké až nahořklé chuti je naprosto nepoživatelná, nicméně zajímavé je, že se může vyskytovat na podobných místech jako lahodné smrže.

Patyčka rosolovitá
Legrační název pod sebou skrývá legrační houbu. Ze všeho nejvíc připomíná rosolovitou jednohubku napíchnutou na tlusté špejli. Dorůstá maximálně 6 centimetrů výšky, třeň nebývá tlustší než půl centimetru – na vrcholku trůní malý zprohýbaný klobouček. Patyčka má většinou oranžový, téměř průsvitný nádech – pouze za sucha nebo při napadení parazitickou houbou může až zčernat. Nejdeme ji v celých houfech ve smíšených bukových lesích, často poblíž rašelinišť nebo alespoň v přítomnosti výrazných mechových porostů. Je to houba sice jedlá, ale chutí nijak nevyniká – zkrátka patyčka je potěchou spíš pro oko než pro jazyk.

Na natáčení jsme zvažovali hned dva recepty s čirůvkami. Nakonec jsme se rozhodli vyzkoušet tradiční, úplně obyčejnou smaženici, ale neochudíme vás ani o druhý recept, který najdete v sekci recepty.