S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem do nejospalejší světové metropole, vesničky s českými kořeny a za tajemstvím chuti novozélanského vína (2010). Režie O. Kallus
Přestože má Auckland podobnou rozlohu jako například Londýn, je to nejřídčeji osídlené velkoměsto na světě. Na ospalé poměry třímilionového Nového Zélandu se možná jedná o pulsující metropoli, ale v porovnání se zbytkem světa se nabízí spíše srovnání s provinčním městem. Několik "nej" ale Aucklandu upřít nelze. Jde o největší polynéské město a také velkoměsto, které jako první ozáří paprsky vycházejícího slunce. S trochou nadsázky by se dalo říct, že zatímco místní finančníci počítají své výdělky, burza na Wall street se teprve probouzí. Snad i to je důvod, proč v určitých ohledech je Auckland a s ním i celý Nový Zéland v lecčems napřed. Právě tady totiž poprvé vyšly k volebním urnám i ženy. Boj za práva slabších a účast v nejrůznějších dobrovolných prospěšných spolcích (od starosti o imigranty až po členství v záchranářských četách) patří k dobrému bontonu Novozélanďanů.
Při naší cestě po severní výspě Nového Zélandu jsme ovšem nezůstali pouze v ulicích města. Vydali jsme se i na okolní proslulé vinice, za krásou sopečných pohoří i do nedaleké vesničky, kterou založili čeští kolonizátoři, kteří vůbec netušili, že jejich zemí zaslíbenou bude bažinatá krajina obklopená buší a nebezpečnými Maory. O přetěžkých začátcích nového života však dnes tento utěšený kout světa ani náznakem nesvědčí.