Všichni, kdo ho znali, zmiňují na prvním místě jeho vtip, optimismus a radost, které rozdával. Tento dokument se tedy nemůže jmenovat jinak. Bylo by ale zpozdilé omezit charakteristiku výtvarníka a muzikanta J. A. Pacáka pouze na skvělou náladu, kterou kolem sebe uměl šířit. Pro bigbítové publikum šedesátých let to byl bubeník Olympiku, který jako jeden z prvních začal bicí doplňovat o percusse i o hru na různé dechové nástroje. Prosadil se také jako zpěvák, hlasový i stylový protipól frontmana Petra Jandy. Méně už diváci znají jeho druhou profesi, která postupem let převážila nad vším ostatním. Jako výtvarník spojoval ve svém projevu perfektní kresbu, mistrovství dřevorytu i znalost materiálu, jakým byly např. porcelán, keramika nebo plech. Kamera občas nahlédne do jeho ateliéru nebo zahrady, sledujeme instalaci výstavy jeho děl. Všude je patrný charakteristický rukopis, jednoduchá jakoby naivistická kresba, vliv lidové tvorby, ale i určitá nostalgie, kterou si uvědomujeme v druhém plánu. Při pohledu na ukázky jeho tvorby si mnozí vybaví ilustrace dětských pohádek a říkanek, obaly gramofonových desek nebo plakáty našich "hipísáckých" idolů. Jan Antonín Pacák odešel z plného tvůrčího života, svůj zápas s nemocí prohrál, zůstávají jeho obrázky i věčné melodie, které nacházejí stále mladší interprety. V dokumentu o něm hovoří manželka, dcery, kamarádi a kolegové z hudební branže i výtvarného okruhu P. Janda, J. Černý, P. Vrba, F. Dvořák, I. Greifová, V. Suchánek, J. Slíva, K. Demel a J. Tichota.
Muzikant, výtvarník, pohodář Jan A. Pacák ve vzpomínkách příbuzných, J. Černého, P. Jandy, I. Greifové, J. Tichoty, V. Suchánka a dalších (2008). Režie Š. Kačírek