Sérii dnešních rozhovorů s moderátorem Janem Krausem zahájí jako první host herec, moderátor, kuchař, kreativní producent, zkrátka muž mnoha profesí, Ivan Vodochodský. Právě jako kreativní producent je podepsaný pod mnoha divácky oblíbenými projekty televize Prima. „Například Ohnivý kuře – tím jsem začal, Modrý kód, Slunečná, seriál ZOO, který teď končí… ale já vám něco prozradím: úspěšný seriál nikdy nemůže skončit, takže třeba neskončí. A teď máme pro vás, pro fajnšmekry, pro naše diváky novinku – 22. října jde do éteru nový seriál Kamarádi. A ten je tak krásný!“ vyjmenovává nadšeně Ivan, jehož velice talentovaný syn, herec Vojtěch Vodochodský, byl nedávno také hostem v Show Jana Krause. „Na to hvno, co umím, se mi daří výborně,“ odvětí v reakci na moderátorovou poznámku, že jak se zdá, daří se mu všechno, na co sáhne. „Všechno se mi takhle děje náhodou,“ poznamenává. „Jako to moderování. To bylo tehdy náhodou, že mi volal Karel Holas z Čechomoru, tehdy byl ještě neznámy, jestli nechci vyrušovat v televizi. Já jsem řekl, že klidně, že vyrušuju v hospodách, tak můžu vyrušovat i v televizi. Tak jsem přišel na nějaký konkurz, že budu dělat toho rušiče, ten jsem vyhrál, a byl z toho moderátor,“ vypráví. „To samé bylo s muzikálem. Jednou mi volá Richard Tesařík z nějakého flámu a říká, hele, budeme obnovovat Krysaře, nechceš si zahrát s Mojdou Maděričem, oni si vás stejně furt pletou, oba dva jste tlustí, nehezcí? A já říkám, muzikál? To jsem ještě nezkoušel, tak proč ne? A zkusil jsem to, a ono to šlo!“ Ovšem ne vždy bylo vše zalité sluncem, také Ivan si v polovině devadesátých let prošel těžkým obdobím, kdy trpěl nevysvětlitelnými úzkostnými stavy. „Měl jsem stavy, kdy jsem umíral třikrát denně, všechno to bylo psychické a doktoři nevěděli, co to je. Tehdy se ještě takovéhle věci neléčily,“ vzpomíná. „Já jsem to měl z auta, z kolon, z práce a tak. Po letech mi to vysvětlovali, že když vypneš tu práci, tak si mozek řekne, sakra, nemám co dělat, tak vytáhne šuplík s těma ságorama, a hodí to na tebe. Dneska jsou na ty úzkostné stavy a panické ataky celá doktorská oddělení, ale před pětadvaceti roky to nikdo neznal. Vůbec. Na mě koukali jako na hypochondra.“ Toto období už je naštěstí za ním a nyní se mu opět dobře žije. Se svojí manželkou oslavil letos pětatřicáté výročí a aktivně odpočívá při vaření a pečení. Aktuálně je prý zcela pohlcený experimenty s pečením chleba. „Já většinou pátky vařím. Vodochodská jde někam chlastat a já vařím,“ poznamenává. „Takže já si v pátek vařím, rozdělím to do skleniček a pak to rozdávám.“ Vařit pro druhé ho zkrátka neskutečně baví, zato pro sebe si prý ani nenamaže chleba. „Vařím a už vidím, komu to dám,“ uzavírá.
Na ikonickou červenou pohovku přisedne slovensko-český herec Vladimír „Ady“ Hajdu, kterého tento týden čeká v divadle Studio DVA premiéra skvělé konverzační komedie Lži, v níž se objeví po boku Ivany Chýlkové. „Zkouším s Ivankou měsíc a půl,“ říká Ady a dodává, že mu jeho herecká kolegyně nasadila velice tvrdý režim. „To nemám ani doma. Ráno se scházíme už v devět, abychom si přeříkali text. Od desíti do dvou zkoušíme. Potom musím jíst, potom musím spinkat, večer mám jednu zkoušku, pak mi zavolá, jestli už jsem doma, abychom si zopakovali text,“ popisuje. „Já stále vidím Ivanku. Všude. Mně se o ní zdá. V noci jsem se probudil, a zrovna běžel Kachyňův film Dobré světlo. A tam jsem ji viděl nahou! Dokonce jsem si ji i vyfotil Přišel jsem za ní a říkám jí, Ivanko, strávili jsme spolu noc. No ale nebyla nadšená,“ poznamenává naoko zklamaně. A vysvětluje, že představení je postavené především na slově. „Tam dáte jedno slovíčko pryč, a celé se to sesype. Zatím se to jen sype, ale my to dáme dohromady do pátku,“ slibuje Ady Hajdu a vzápětí vysvětluje, jak přišel už v dětství na pionýrském táboře ke své přezdívce Ady a že je to trapný příběh. Ze svého soukromí prozradí i to, že má silnou a dominantní manželku a že je za to velice rád. „Já dělám doma atmosféru,“ říká pyšně a dodává, že tento model zná z domova. „Já jsem viděl, že ta silná žena všechno dokáže, všechno udělá, všechno ví, a otec bonviván tvořil atmosféru. A u mě je to totéž. Starám se o domácnost, nakupuju.“ A se svojí rolí je natolik spokojený, že dokonce vyzve ostatní muže, aby nebyli „mačové“. „Prosím vás, chlapi, nebuďte machové, ženy všechno zvládnou. Hoďte to na ně a potom dělejte atmosféru!“
Atmosféru dokáže vytvořit také náš třetí host: Lenka Helíková, která poskytuje zajímavou službu – úklid bez oblečení. Tedy klasický úklidový servis, ovšem okořeněný nahotou. „Jsem nahá uklízečka,“ potvrzuje Lenka a popisuje, jak tato služba funguje. „Přijíždím v celé své kráse jen s kabelkou, jsem dáma, nic s sebou netahám.“ Je proto potřeba připravit pro ni prostředky na úklid, stačí prý jen základní. „Dále je velice důležité načasování. Někdy je muž svlečený dřív než já,“ poznamenává. „Není to tedy tak, že bych došla a do minuty byla nahá. To by toho muže ani nebavilo. Je to zkrátka show, je to extravagantní úklid, je to něco jiného.“ Zatím se jí ještě nestalo, že by jejímu úklidu přihlížel muž i se svojí partnerkou, ale tuto možnost nevylučuje. „Nic není nemožné, všechno se dá domluvit, ale nahý úklid je služba, která se dělá standardně jeden na jednoho. Jsou tam nějaká pravidla, a já to případně potřebuju vědět dopředu.“ A co je také důležité vědět – služba je zcela bezkontaktní. „Nikdo na nikoho nesahá. Máme odstup, zachovává se určitá vzdálenost,“ zdůrazňuje dále paní Lenka. „Koncept nahého úklidu je jasně daný, má svá pravidla a je zasazený do nějakého časového rámce.“ Jakou teplotu v místnosti nahá uklízečka vyžaduje? Myje také okna? A kdy by chtěl Jan Kraus využít dárkový voucher na dvouhodinový nahý úklid? To a mnohem více se dozvíme v dalším premiérovém dílu oblíbeného pořadu Show Jana Krause na Primě!
A jako bonus na úplný závěr přivítáme mladé filmaře Pavla Sýkoru a Viktora Horáka, absolventy písecké Filmové akademie Miroslava Ondříčka (TV Prima je hrdým partnerem této školy), kteří se právě vrátili z Londýna s velice vzácnou trofejí. Za svůj magisterský absolventský projekt – film Krajan – získali studentského Oscara. „Tohle je vlastně čtvrtý studentský Oskar pro Čechy a první Oskar pro naši školu,“ vysvětluje Pavel Sýkora a dodává, že je to zároveň první český hraný film na studentských Oskarech. Jejich krátkometrážní drama se odehrává během silvestrovské noci roku 1944 a vypráví o setkání českého vdovce a německého důstojníka SS. „Film má celkem 25 minut,“ doplňuje Pavel Sýkora s tím, že uspěl mezi více než 2600 přihlášenými filmy z celého světa. „Někdy v červnu jsme zjistili, že jsme semifinalisté, a už i to byla pro nás velká věc,“ svěřuje se svými pocity Viktor, „ale ani jsme netušili, že jsou to praví Oskaři. My jsme se přihlásili s tím, že je to nějaký festival, který si hraje na Oskary.“ Ještě víc je těší, že o film, který tady podle jeho slov dosud nikoho nezajímal, nyní projevilo hodně lidí zájem.