Jako první nás dnes večer poctí svou návštěvou jedna z nejoblíbenějších českých hereček Iva Janžurová a její dcera, dokumentaristka Theodora Remundová, která letos dokončila celovečerní dokument s názvem Janžurka. Mapuje v něm současnou i minulou divadelní, filmovou a televizní kariéru a osobní život své maminky v dobových souvislostech. „Když s tím na mě Theodorka přišla – stále vidím tu scénu ve svém pokojíčku, kde ona stojí, kde já sedím a jak mi to oznamuje – to byl pro mě… když řeknu šok, také to není přesné. Ona to byla směs strachu a radosti,“ přibližuje Iva Janžurové své pocity poté, co se dozvěděla, že by o ní dcera ráda natočila dokument. „Jednak ta příbuznost a jednak to, že hlavně ona se bude vydávat všanc jako moje dítě. A když se něco nepovede – třeba i mou vinnou – budu prkenná, dřevěná, bez soucitu, kdo ví, co všechno, tak to bude nejen její neúspěch, ale můj taky. Najednou jsem se bála, že je to riziko,“ svěřuje se hlavní představitelka dokumentu s obavami, které jí okamžitě proběhly hlavou. Nakonec se však obě shodují v tom, že díky práci na dokumentu, ve kterém vystupuje i druhá dcera Ivy Janžurové, herečka a scenáristka Sabina Remundová, se dostaly k nejrůznějším tématům, ke kterým by se jinak nejspíš nedostaly. „Všechny jsme tak soustředěné samy na sebe – jako jedna každá z těch nás tří – takže bychom se k tomu asi nedostaly, a tím je to unikátní,“ doplňuje Theodora. „A její zásluha,“ ukazuje na svoji dceru Iva Janžurová, „protože ona vynesla ze sklepa krabice s mými dopisy, já jsem jí pak dokonce ještě neprozřetelně dala i tenhleten sešit (pozn. s milostnými dopisy), a teď jsem najednou zírala na to, jak se to má zveřejnit.“ „Ivuška si hodně věcí schovává, schraňuje, takže má hodně předmětů, hodně pamětihodností,“ dodává její dcera. Všechny tři ženy bydlí i se svými rodinami v jednom domě, a jak Iva Janžurová poznamenává, snaží se být vůči partnerům svých dcer vlídnou tchyní, aby se nechtěli odstěhovat. „Ale Sláveček Remunda, můj tatínek, byl ještě lepší,“ říká Teodora s tím, že maminka dříve mívala tendenci, aby se například na zahradě udržovaly věci v určitém řádu, zatímco tatínek působil jako rodinný terapeut. „On byl známý jako cholerik a vzteklý muž v divadle, měl takovou pověst dost nekalou, ale v jádru to byl úžasně dobrý člověk,“ zavzpomíná na svého celoživotního partnera a otce svých dcer Iva Janžurová. Jeden čas dokonce všichni společně provozovali rodinné divadlo. Ovšem Theodora, ačkoli dříve hodně hrála, nakonec herectví opustila. „Já nejsem moc koncepční osoba,“ prozrazuje o sobě režisérka, „ale třeba se k tomu ještě někdy vrátím.“ A jak se hlavní protagonistce dokumentu líbil výsledek? „Já to v podstatě poctivě viděla až při páté projekci v Žirovnici, mém rodném městě. Tam byl pro mě zážitek z toho filmu ucelený, už jsem z toho měla ten hezký zážitek,“ svěřuje paní Iva. „Myslím, že pro člověka je velice těžké se vyrovnat s tím sebeobrazem a že se různě pozoruje – a ženy obzvláště – jestli jim to sluší, jak vypadají,“ podotýká na závěr Theodora Remundová.
Dalším hostem bude herec, cestovatel a motorkář Pavel Liška. „Dělám to, co mě baví,“ říká o sobě hned v úvodu, „baví mě divadlo, na motorce mě taky baví jezdit a cestovat mě taky baví, tak jsem to prostě spojil.“ Jeho zatím poslední cesta spolu s hereckým kolegou Janem Révaiem a kameramanem Hynkem Bernardem, s nimiž tvoří trio přezdívané Vandráci, vedla na jedno z nejméně prozkoumaných míst světa – na Papuu Novou Guineu, kde býval dříve rozšířený kanibalismus. Ty doby už jsou podle něj dávno pryč. „Oni už se za to stydí a neradi o tom mluví,“ vysvětluje. Z této velice dobrodružné cesty, která trvala dva měsíce, vznikl dokument Vandráci na ostrově lidojedů, který v listopadu vstoupí do kin. Hned po příletu do země museli prý zaplatit takřka čtvrtmilionový úplatek, aby dostali své motorky, a ztratil se jim kufr s rekvizitami. „Děly se nám tam divné věci,“ vypráví Pavel a popisuje, že kromě toho, že přijeli ostrov procestovat, také tam přijeli hrát loutkové divadlo o životě cestovatele Miloslava Stingla, který procestoval celý svět. „Což byl náš duchovní rádce a guru na našich cestách už dříve v Americe a s ním jsme plánovali i Papuu Novou Guineu, protože to pro něj bylo nejvíc,“ dodává na vysvětlenou. „Když jsme se ho ptali, kam on by se ještě naposledy podíval, kdyby mohl, tak se rozzářil a říkal Papua Nová Guinea. Jenže nám před odletem zemřel. Tak jsme ho tam vzali aspoň jako loutku.“ Na ostrově se prý stále velice silně drží bílá i černá magie, před kterou mají velký respekt nejen tamní obyvatelé, ale také zahraniční vědci, kteří v zemi působí. „Je tam největší biologická pestrost, příroda, jazyková pestrost, etnika,“ popisuje. „A všichni tihle vědci, po těch zkušenostech, co tam zažili, k tomu přistupují s respektem.“ Co všechno cestovatelé na tajuplném ostrově zažili, se diváci dozví právě ve zmiňovaném filmu, a sami si budou moct udělat na věc vlastní názor. „My jsme pořád točili, takže máme všechno zaznamenané,“ poznamenává Pavel Liška.
Posledním dnešním hostem bude Jan Komzák, jehož životním koníčkem jsou květiny a slepice. „Ony to nejsou jen slepice, ale spíš opeřenci obecně,“ upřesňuje. „Mám pro ně slabost.“ Je mimo jiné autorem knihy Slepice do města i vesnice, literárního průvodce chovem slepic. Do pořadu přinesl ze svého chovu na ukázku slepičky hedvábničky. „Jsem rád, že máte z dětství traumatické zážitky se slepicemi, protože teď si to můžete napravit,“ říká Jan Komzák svému hostiteli. „Večeře u Krause, co si můžou ty slepice víc přát!“ Podaří se mu změnit názor Jana Krause na slepice? Jaká je v hejnu role kohouta? A k čemu dojde u slepic, pokud kohout chybí? To a mnohem více se dozvíme v dalším premiérovém dílu oblíbeného pořadu Show Jana Krause na Primě!