Byla jednou jedna vdova a ta měla dvě dcery. Nevlastní Marii, pilnou, milou dívku, která musela zastat všechnu práci v domácnosti, a vlastní ošklivou a línou Luisu, kterou neustále rozmazlovala. Marie sedávala často u studny, spřádala vlnu i své sny o štěstí. Jednoho dne už měla prsty od práce celé krvavé, a když se snažila vřeteno vyprat, vypadlo jí z rukou a spadlo do hluboké studny. Nebohá Marie pro něj musela skočit. Ke svému překvapení se však ocitla na krásné louce plné kvítí, v kouzelné zemi, v níž zvířata, květiny, a dokonce i věci mohou mluvit. Vydala se po louce, až došla k peci, odkud na ni volal chleba, aby ho vytáhla dřív, než se spálí. Marie nelenila a chleba vytáhla. Za chvíli na ni volá jabloň, obtížená jablky, aby jí pomohla jablka setřást. I jí Marie pomohla od břemene a nakonec došla k chaloupce Paní Zimy, která ji přijala do služby. Marie vše v domě zastala a na přání Paní Zimy hlavně početné peřiny pečlivě natřásala, neboť to pak na světě sněžilo. Jak však čas běžel, začalo se jí stýskat po lidech. Paní Zima ji tedy ze služby propustila, a že dobře pracovala, zlatem ji odměnila. V rodné vesnici však jejímu vyprávění nikdo nevěří, kromě závistivé matky a Louisy, které se na její zlaté šaty vynadívat nemohou. Nakonec se Luisa také rozhodne skočit do studny. I ona se ocitne na krásné louce, odmítne však pomoci chlebu i jabloni, a ve službě u Paní Zimy dokonce místo třepání peřin usne. Když se čas její služby nachýlí ke konci, i ona se dočká spravedlivé odměny.