Barbora Munzarová vzhlížela ke svým rodičům jako k životním vzorům. Vypěstovala si v sobě pocit, že je nesmí zklamat, aniž by si vybavovala, že oni by to vyžadovali. Naopak si vzpomíná, že o všem se doma vedly dialogy, nebyly zákazy, zarachy. Ale pamatuje si, jak se paní učitelka ve druhé třídě divila, proč má úkol třikrát. Škrábala, tak jí ho tatínek nepodepsal. A psala znovu. Dodnes je Bára poměrně uzavřená, nechodí ráda na akce, kde jsou fotografové. Jako jediná ze tří sester bydlela celý život s rodiči. A v posledních letech se o ně starala. Doma. Bere to tak, že jim mohla vracet to, co dřív dostávala. Když už péči o tatínka nezvládala, půl roku obtelefonovávala sociální služby, sháněla pečovatelky přes kamarádky. Podobným způsobem se postarala o maminku. Střídala se u ní se svou sestrou a s pečovatelkami. Když maminka zemřela, musela se vzpamatovat. Radí lidem v podobné situaci, aby zůstali sami sebou, není možné se zcela obětovat. Teď chce Bára pomáhat, aby se dostupnost péče zlepšila. A aby lidé, kteří se pro ni rozhodnou, nezničili sebe ani své rodiny.
Herečka Barbora Munzarová celé roky obětavě pečovala o své nemocné rodiče. Aby to zvládla, musela najít pomoc, což bylo výrazně těžší, než čekala. Příběhem provází Blanka Kubíková. Režie I. Bareš
(Premiéra)