Na počátku 70. let probíhal v Africe první velký projekt čínské rozvojové pomoci. Sto tisíc čínských a afrických dělníků šest let razilo cestu divočinou. Postavili železnici dlouhou téměř 1900 kilometrů z oceánského přístavu v Dar es Salaamu v Tanzanii do oblasti těžby mědi v Zambii. Tanzansko-zambijská železnice je známá pod zkratkou Tazara. Jejím cílem bylo podpořit nezávislost na bělošských menšinových režimech na jihu a přinést hospodářský rozvoj do regionů podél trasy. Hospodářský pokrok se dostavil, pokud vůbec, tak jen v malé míře. Mezitím byla řada stanic opuštěna, jízdní řád zkrácen a koleje i vlaky jsou ve špatném stavu. S třemi odjezdy týdně z obou konečných stanic dnes Tazara přepraví ročně asi půl milionu lidí. Přes všechny nedostatky jsou vlaky stále považovány za bezpečný dopravní prostředek. Kromě toho pro mnohé stejně neexistuje cenově dostupná alternativa, i když vlak zastavuje v každé z více než 100 stanic, což cestu výrazně zpomaluje. Ti, kteří si to mohou dovolit, cestují s větším komfortem v lehátkových kupé, která má každý vlak v první a druhé třídě. A především turisté si užívají luxusu čtyřlůžkové kabiny. Tam je ke spánku ukolébá pravidelné dunění kol na kolejích. Místní obyvatelé obou zemí jsou na Tazaru, které se také říká Uhuru neboli Svoboda, závislí.
Po železnici Tazara z Dar es Salaamu do Kapiri Mposhi. Německý dokument z cyklu Příběhy železnic