Elisa Burberi je žena, která svůj život plně zasvětila svému manželovi Jindřichu Ploticovi alias Jindrovi Steinovi. Jako Italka je temperamentní, ale dnes už přiznává, že když se zajede podívat domů, příliš hlučná italská rodina pro ni zdaleka není tím, co by ve svých 60 letech vyhledávala. Elisa hovoří velmi dobře česky a dokáže barvitě popisovat, co vše jako asistentka svého muže v jejich společném životě prožila, na čem se podílela. Oba pak dovedou velmi nekompromisně popsat neduhy naší společnosti. O to víc, že Jindra v roce 1978 emigroval. "Zpočátku to tady v Česku nebylo snadné, ale byla jsem rozhodnuta si zvyknout a vše se naučit," vzpomíná Elisa. Do Čech přijela s Jindrou v roce 1994 a kvůli tomu ani nestihla dokončit studium architektury na italské univerzitě. Místo toho se vrhla na češtinu a rychle zjistila, že jazyk není to nejtěžší, co ji tady čeká. "Na začátku jsem tady měla problémy se stravováním, nemohla jsem sehnat zeleninu a ovoce, na které jsem byla zvyklá, často jsem jedla smažený sýr, abych nemusela stále jíst vepřové maso. Výběr produktů byl tehdy dost omezený a já jako typická Italka jsem to nedávala," vzpomíná Elisa, které se nakonec podařilo nejen si zvyknout, ale i vstřebat českou kulturu natolik, že přijala i české zvyky a návyky. Jindřich v té době dokončil fakultu sochařství, získal restaurátorskou licenci, a tak se novomanželům otevřel vstup do uměleckého světa. "Moje první skupina studentů navštěvovala Institut restaurování v Litomyšli, kde Jindra získal post ředitele sochařského ateliéru a já jsem vyučovala italštinu zaměřenou specificky na restaurování a historii umění. Tímto byla předurčena moje kariéra učitelky mého mateřského jazyka v ČR," říká Elisa, ale jedním dechem dodává, že jen učit nadšence italsky by ji neuspokojovalo.
Spolek architekta Paříka v Mostaru coby pokračovatel českých umělců a budovatelů v jedinečném dokumentárním cyklu o těch, kteří žijí jinde, než jsou jejich kořeny (2017). Připravili: M. Růžičková, H. Teislerová a další