Miloš Zábranský si v osmnácti letech užíval život naplno. Zábavy, večírků a velké lásky. Právě za ní jel a netušil, že se mu nadobro změní život. V serpentinách úzké silnice bylo v zatáčce odstavené nepojízdné auto. Jeho řidič se rozhodl vystoupit zrovna v okamžiku, kdy ho míjel Miloš na motorce. Aby zabránil kolizi, strhl řízení do příkopu, kde narazil do svodidel. To je to poslední, co si z reálného světa pamatuje. Byl ve vážném stavu, a jak se později dozvěděl, lékaři v jeho záchranu příliš nevěřili. "Když jsem tehdy umíral, pochopil jsem, že jsou věci mezi nebem a zemí. Pamatuji si určité vizuální vjemy a také to, že jsem se rozhodl, že umřít nechci. Tehdy mě poprvé napadly myšlenky na jiný duchovní rozměr." Díky nehodě na prahu dospělosti našel Miloš hlubší smysl života a promítl ho do své umělecké tvorby, v níž se prolínají témata spirituality a lidské existence. Prožitky s havárií spojené mu v následujících letech pomohly vyrovnat se s různými životními karamboly, třeba se smrtí kamaráda nebo krachem manželství. Nehodu, kterou téměř zázrakem přežil před 54 lety má totiž stále před očima. Nejznámějším jeho filmem je legendární Dům pro dva zakazovaný pro svou náboženskou symboliku, přesto nominovaný o rok později v Berlíně na evropskou filmovou cenu Félix. Tvoří spolu s dalšími dvěma snímky Masseba a Stavení ucelený duchovní triptych, jehož ústředním tématem je středoevropská křesťanská mytologie, zasazená ovšem do širších filozofických souvislostí. Milošova důsledná myšlenková orientace je v českém i evropském hraném filmu velmi ojedinělá a díky ní je často přirovnáván k tvůrcům jako Robert Bresson či Federico Fellini a nabízí se i souvislosti s tvorbou Andreje Tarkovského.
Režisér ve svých 18 letech zázračně přežil těžkou nehodu. Chvíle boje o život zásadně změnily jeho pohled na svět a ovlivnily i jeho tvorbu. Příběhem provází Zuzana Burešová. Režie I. Bareš (Premiéra)