Lyrická groteska Jiřího Menzela o politických „provinilcích“ na motivy povídek Bohumila Hrabala z knihy Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet. Satirický film z roku 1969 zůstal dvacet let uzavřen v trezoru, protože vypovídal o absurdní realitě padesátých let a odkrýval skutečnosti, jež měly zůstat skryty. Premiéru měl v lednu 1990 a na MFF Berlinale získal hlavní cenu Zlatého medvěda. Příběh se odehrává na šrotišti kladenských oceláren, jež se stalo pracovním táborem pro ty, které komunistická společnost vyvrhla až na samý svůj okraj a zde je hodlala převychovat k obrazu svému. Na obrovské skládce šrotu v kladenských ocelárnách, kam byli posíláni na brigádu "političtí provinilci", existují vedle sebe nedobrovolně dobrovolní brigádníci - bývalí živnostníci, intelektuálové, lidé pevní v náboženské víře a ti další, kterým dal lidový režim příležitost k převýchově prací. Vedle nich pracují na šrotišti i ženy a dívky, uvězněné za pokus o útěk za hranice, takzvané „kopečkářky“. Jejich všední dny jsou naplněny velkými i malými událostmi a situacemi, v nichž probleskují groteskní paradoxy a černě smutný humor. Film zachycuje Hrabalovu snahu přenést na čtenáře i na diváka vzrušení z nevyčerpatelnosti a krásy života, překonávajícího i ty nejhorší překážky v době bezohledné a prolhané diktatury, kterou současně nenápadně, leč rozhodně odsuzuje.